Bohové severu I.


Úvodní část povídky Bohové severu ("The Gods of the North") od R. E. Howarda o barbaru Conanovi.

 

Přes rudé závěje a v brnění zakuté tvary na sebe pohlížely dvě postavy. V té naprosté zkáze se pohybovaly jen ony dvě. Mrazivá obloha byla nad nimi, bílé nekonečné pláně okolo nich, mrtví muži u jejich nohou. Přišli pomalu mezi mrtvolami, jak by mohli jít duchové na setkání skrze trosky mrtvého světa. V napjatém tichu stáli tváří v tvář.

Oba to byli vysocí muži, stavění jako tygři. Jejich štíty byly zničené, jejich krunýře pomlácené a promáčknuté. Krev usychala na jejich zbroji; jejich meče byly potřísněny stejnou rudou. Rohaté helmy vykazovaly známky zuřivých úderů. Jeden z nich byl bezvousý a černovlasý. Vlasy a vousy druhého byly rudé jako krev na sluncem zalévaném sněhu.

"Chlape," řekl, "pověz mi své jménu, tak aby mí bratři ve Vanaheimu mohli vědět, kdo byl poslední z Wulfherovy bandy, který padl pod mečem Heimdula."

"Ne ve Vanaheimu," zavrčel černovlasý válečník, "ale ve Valhalle řekneš svým bratřím, že jsi potkal Conana z Cimmerie."

Heimdul zařval a skočil, a jeho meč se blýskl ve smrtícím oblouku. Conan zavrávoral a jeho vidění se zaplnilo rudými jiskřičkami, jak zpívající čepel udeřila do jeho helmy, křesajíc množství modrých jisker. Ale jak se zapotácel, zatlačil vší silou svých širokách ramen za čepel. Ostrý konec prorazil skrz mosazné šupiny, kosti i srdce, a rudovlasý válečník zemřel u Conanových nohou.

Cimmeřan stál vzpřímeně, vytáhl svůj meč a náhle ho zaplavila nezdravá únava. Odraz slunce od sněhu řezal do jeho očí jako nůž a obloha se zdála smrštěná a podivně potrhaná. Otočil se od pošlapaného prostoru, kde žlutovousí válečníci leželi zaklíněni s rudovlasými zabijáky ve svém sevření smrti. Udělal několik kroků a třpyt sněžných polí se náhle zamlžil. Návalová vlna slepoty jej zaplavila a on padl do sněhu, podpíraje se na jedné obrněné ruce, pokoušeje se vytřást slepotu ze svých očí, jako by lev třásl svou hřívou.

Stříbrozvuký smích prorazil skrz jeho mrákoty a jeho pohled se začal pomalu vyjasňovat. Vzhlédl; na tomhle místě bylo cosi podivného, co nedokázal zařadit ani popsat - neznámá příměs k zemi a obloze. Ale moc dlouho o tom nepřemýšlel. Před ním, kývající se jako stromek ve větru, stála žena. Její tělo bylo pro jeho zmatený pohled jako slonovina a až na lehký pavučinový závoj byla nahá jako den. Její útlé bosé nohy byly bělejší než sníh, který šlapaly. Smála se na ohromeného válečníka. Její smích byl sladší než čeření stříbrných fontán a otrávený krutým posměchem.

"Kdo jsi?" zeptal se Cimmeřan. "Odkud jsi přišla?"

"Co na tom záleží?" Její hlas byl melodičtější než harfa se stříbrnými strunami, ale zostřený krutostí.

"Zavolej své muže," řekl, svíraje svůj meč. "Neboť ačkoli mě má síla opustila, neuzmou mě živého. Vidím, že jsi od Vanira."

"Řekla jsem něco takového?"

Jeho pohled znovu sklouzl na její nezkrotné kadeře, o kterých si na první pohled myslel, že jsou rudé. Nyní viděl, že nejsou ani rudé ani žluté, ale krásnou směsicí obou barev. Očarovaně přihlížel. Její vlasy byly jako skřítčí zlato; slunce se od nich odráželo tak oslnivě, že jen stěží na ně dokázal pohledět. Její oči byly podobné, také ani zcela modré ani zcela šedé, ale měnících se barev, tančících světel a oblaků barev, které ani nedokázal popsat. Její plné rudé rty se usmívaly od jejích štíhlých nohou po oslnivou korunu jejích rozvlněných vlasů, její slonovinové tělo bylo tak dokonalé jako sen o bohyni. Conanův tep bušil v jeho skráních.

"Nedokážu říct," řekl, "jestli jsi z Vanaheimu a mým nepřítelem či z Asgardu a mým přítelem. Cestoval jsem daleko, ale ženu jako jsi ty jsem nikdy neviděl. Tvé kadeře mě oslepují svým leskem. Nikdy jsem neviděl takové vlasy, dokonce ani mezi nejkrásnějšími dcerami Æsira. U Ymira-"

"Kdo jsi, aby ses zapřísahal u Ymira?" zasmála se. "Co víš o bozích ledu a sněhu, ty, který jsi přišel z jihu riskovat mezi cizí lid?"

"U temných bohů mého vlastního národa!" zařval vztekem. "Ačkoli nejsem ze zlatovlasého Æsira, nikdo není lepší v šermu! Dnes jsem viděl padnout čtyři dvacítky mužů a já jediný jsem přežil na poli, kde Wulfherovi plenitelé potkali Bragiho vlky. Řekni mi, ženo, viděla jsi záblesk zbrojí přes sněžné pláně nebo ozbrojené muže pohybující se po ledu?"

"Viděla jsem jinovatku třpytící se ve slunci," odpověděla. "Slyšela jsem vítr šeptat na věčném sněhu."

S povzdechem zavrtěl hlavou.

"Niord se měl sejít s námi, než byla bitva zahájena. Obávám se, že on a jeho muži byli přepadeni. Wulfhere a jeho válečníci jsou mrtví."

"Domníval jsem se, že od tohoto místa na dlouhé ligy není žádná vesnice, neboť nás válka zavedla daleko, ale ty jsi nemohla po těchto snězích přejít velkou vzdálenost, tak jak jsi nahá. Doveď mě k tvému kmeni, pokud jsi z Asgardu, neboť jsem oslaben z ran a namáhavého boje."

"Má vesnice je dále, než dokážeš dojít, Conane z Cimmerie," zasmála se. Rozpřahujíc své paže, zavlnila se před ním, její zlatá hlava smyslně kývajíc, její jiskřící oči napůl skryté pod dlouhými hedvábnými řasami. "Nejsem překrásná, ó muži?"

"Jako úsvit pádící obnažený po sněhu," zamumlal, jeho oči planuvše jako ty vlka.

"Tak proč nepovstaneš a nenásleduješ mě? Co je to za mocného válečníka, který přede mnou padne?" zazpívala v šíleném výsměchu. "Lehni si a zemři ve sněhu s ostatními blázny, Conane s černými vlasy. Nemůžeš mě následovat, kam půjdu."

Se zaklením se Cimmeřan zvedl na nohy, jeho modré oči plály, jeho temná zjizvená tvář zkřivená. Vztek zatřásl jeho duší, ale touha po popichující postavě před ním bušila v jeho skráních a zprudka rozprouďovala jeho divokou krev v žilách. Vášeň tak nelítostná, že jej zaplavila fyzickou agónií, takže pro jeho zmámený pohled zem i obloha tonuly v rudé. V šílenosti, která jej zachvátila, byly únava i slabost odváty.

Nepromluvil slova, když se k ní natahoval, prsty natažené, aby sevřel její hebkou pleť. Se zapísknutím smíchu odskočila pryč a běžela, smějíc se na něj přes své bělostné rameno. S lehkým zamručením ji Conan následoval. Zapomněl na boj, zapomněl na obrněné válečníky, kteří leželi ve své krvi, zapomněl na Niorda a plenitele, kteří selhali v připojení se k boji. Myslel jen na útlý bílý tvar, který se před ním spíše vznášel, než by běžel.

Lov vedl přes bílou oslňující pláň. Pošlapaná rudá oblast za ním zmizela z dohledu, ale Conan stále pokračoval s tichou houževnatostí ve svém závodě. Jeho opancéřované nohy prorazily skrz ledovou krustu; vnořil se do hlubokých závějí a prorazil skrz ně čirou silou. Ale dívka tancovala po sněhu jako pírko plovoucí po hladině; její nahé nohy stěží zanechávaly své otisky v jinovatce, která zakrývala krustu. Navzdory ohni v jeho žilách mráz kousal skrz válečníkovo brnění a kožešinou podšitou tuniku; ale dívka ve svém hedvábném závoji běžela tak lehce: tak vesele, jako kdyby tancovala mezi palmami a růžovými zahradami Poitainu.

Dál a dál jej vedla, a Conan následoval. Temné kletby unikaly mezi Cimmeřanovými vyprahlými rty. Ohromné žíly v jeho skráních vystoupily a pulzovaly a jeho zuby skřípaly.

"Nemůžeš mi utéct!" zařval. "Doveď mě do pasti a já naskládám hlavy tvých služebníků ke tvým nohám! Schovej se přede mnou a já roztrhám hory na kusy, jen abych tě našel! Budu tě následovat do pekel!"

Donesl se k němu její šílený smích a od barbarových rtů odlétla pěna. Dál a dál do pustin jej vedla. Zem se měnila; široké pláně ustoupily nízkým kopcům stoupajícím vzhůru v členitých hřebenech. Daleko na severu zahlédl záblesk vysoko se tyčících hor, modrých vzdáleností či bílých věčnými sněhy. Nad těmito horami zářily křiklavé pruhy polární záře. Šířila se vějířovitě po obloze, studené čepele chladného planoucího světla, měnící se barvami, rostoucí a rozjasňující se.

Nad ním obloha žhnula a jiskřila podivnými světly a záblesky. Sníh podivně zářil, tu mrazivě modrý, tu ledově karmínový, tu studeně stříbrný. Skrz třpytící se ledové království času se Conan hnal houževnatě dál, v krystalickém labyrintu, kde jedinou realitou bylo bílé tělo tančící přes třpytící se sníh, mimo jeho dosah - stále mimo jeho dosah.

Dokončení >

 

Autor: R. E. Howard, "Tiráž"

Běžná sekce: