Věž slona II.


Pokračování povídky Věž slona ("The Tower of the Elephant") od R. E. Howarda o Conanovi - druhá část ze sedmi. Předchozí díl je zde.

 

II

 

Zářivá světla a opilecké veselí za Cimmeřanem slábly. Odhodil svou roztrženou tuniku a kráčel nocí nahý, krom bederní roušky a vysoko vázaných sandálů. Pohyboval se s pružnou ladností velkého tygra, jeho ocelové svaly se vlnily pod jeho snědou kůží.

Vstoupil do části města vyhrazené chrámům. Na obou stranách ve svitu hvězd bíle zářily sněhově mramorové sloupy, zlaté kopule a stříbrné oblouky, svatostánky myriád podivných zamoranských bohů. Nijak se jimi nezabýval; věděl, že zamoranské náboženství, stejně jako všechny záležitosti civilizovaných, dlouho usedlých lidí, bylo spletité, složité a ztratilo mnohé ze své původní podstaty v labyrintu formulí a rituálů. Dřepěl po celé hodiny na nádvořích filozofů, naslouchal argumentům teologů a učitelů a odešel ve změti zmatků, jistý si jen jedinou věcí a to tou, že byli padlí na hlavu.

Bohové byli jasní a pochopitelní; Crom byl jejich vůdcem a žili na velké hoře, z níž rozsévali zkázu a smrt. Bylo zbytečné volat Croma, protože to byl ponurý, divoký bůh a nenáviděl slabochy. Ale dával člověku při narození odvahu, vůli i moc zabít jeho nepřítele, což, v Cimmeřanových myšlenkách, bylo vše, co by mělo být od boha očekáváno, že udělá.

Jeho nohy v sandálech nevydávaly na zářící cestě žádný zvuk. Neminul ho žádný strážce, protože i zloději z Maulu se vyhýbali chrámům, kde se, jak známo, na narušitele vrhaly podivné přízraky. Před sebou viděl, vynořující se proti obloze, Věž slona. Zapřemýšlel, překvapen tím, proč byla zrovna tak pojmenována. Zdálo se, že to nikdo nevěděl. Nikdy slona neviděl, ale zhruba chápal, že to bylo monstrózní zvíře, s ocasem jak vepředu, tak vzadu. To mu řekl potulný Shemit, přísahaje, že tyto tvory viděl po tisících v zemi Hyrkanianců; ale všichni lidé vědí, jací lháři jsou obyvatelé Shemu. V každém případě, v Zamoře žádní sloni nebyli.

Třpytící se obrys věže se mrazivě tyčil ke hvězdám. Ve slunečním svitu zářila tak oslnivě, že jen málokteří dokázali snést pohled na ni a lidé tvrdili, že byla vystavěna ze stříbra. Byla kruhová, štíhlý dokonalý válec, sto padesát stop na výšku a její střecha se v měsíčním svitu třpytila velkými drahokamy do ní zasazenými. Věž stála mezi vlnícími se exotickými stromy zahrady vystavěné vysoko nad obecnou úrovní města. Tuto zahradu chránila vysoká zeď a vně zdi byla nižší úroveň, rovněž obklopená zdí. Nesvítila tam žádná světla; zdálo se, že ve věži nejsou žádná okna - alespoň ne nad úrovní vnitřní zdi. Jen klenoty vysoko nahoře se mrazivě blyštěly v měsíčním svitu.

Vně nižší, či vnější zdi, rostlo husté křoví. Cimmeřan se připlazil blíž a postavil se vedle překážky, měře ji svýma očima. Byla vysoká, ale mohl by vyskočit a prsty se chytit parapetové stříšky. Pak už to bude hračka dostat se nahoru a přes ni, a nepochyboval, že by mohl překonat vnitřní zeď stejným způsobem. Ale váhal při myšlence na hrůzná nebezpečí, o kterých se říkalo, že čekají uvnitř. Tihle lidé pro něj byli podivní a záhadní; nebyli jeho druhu - dokonce ani stejné krve jako mnohem západnější Brythuniané, Nemediané, Kothianci a Aquiloniané, jejichž civilizovaná tajemství jej dříve naplňovala bázní. Lid Zamory byl velmi pradávným a, z toho co o něm věděl, i velmi zlým.

Přemýšlel o Yarovi, nejvyšším knězi, který pracoval se strašlivými hrůzami z této věže a Cimmeřanovi se zježily vlasy, když si vzpomněl na příběh vyprávěný opilým pážetem od dvora - jak se Yara vysmál do tváře nepřátelského prince a jak před sebe pozvedl žhnoucí zlý klenot, jak z nesvatého drahokamu vyzařovaly oslepující paprsky, které obklopily prince, jenž zařval a padl, scvrkl se do vyschlé zčernalé hroudy, která se změnila v černého pavouka, který divoce pobíhal po komnatě, dokud jej Yara patou nezašlápl.

Yara z této magické věže moc často nevycházel a když už, tak jedině proto, aby způsobil škodu nějakému člověku či národu. Král Zamory se ho bál víc než smrti a byl proto neustále opilý, protože strach byl silnější než cokoliv, co by dokázal střízlivý zvládnout. Yara byl hodně starý - století starý, říkali lidé a dodávali, že bude žít navždy díky magii klenotu, který lidé nazývali Srdcem slona, prostě proto, že nazývali jeho útočiště Věží slona.

Cimmeřan, zcela zabraný do těchto myšlenek, se rychle přitiskl ke zdi. Zahradou procházel někdo, kdo šel odměřeným krokem. Poslouchající slyšel zacinknutí oceli. Takže přeci jen těmito zahradami procházejí stráže. Cimmeřan vyčkával, očekávaje, že ji znovu uslyší při dalším okruhu procházet, ale nad podivnými zahradami se vznášelo jen ticho.

Nakonec ho přemohla zvědavost. Lehce vyskočeje, chytil se zdi a jednou rukou se vyhoupl na vršek. Leže na širokém parapetu, pohlédl dolů do širokého prostoru mezi zdmi. Poblíž něj nerostlo žádné křoví, ačkoli viděl nějaké pečlivě řezané keře poblíž vnitřní zdi. Svit hvězd dopadal na sestříhaný trávník a někde zurčela fontána.

Cimmeřan se opatrně spustil dovnitř a tasil meč, hledě okolo sebe. Byl otřesen vrozenou nervozitou ze stání takto nechráněný v obnažujícím svitu hvězd a pomalu se pohyboval podél oblouku zdi, tisknoucí se do jejích stínů, dokud nebyl naproti u křoví, kterého si všiml. Poté k němu rychle přeběhl, krče se nízko, a téměř zakopl o věc ležící polámanou u okraje keřů.

Rychlý pohled napravo a nalevo jej ujistil, že zatím není na dohled žádný nepřítel, a sklonil se, aby se podíval zblízka. Jeho ostré oči mu, dokonce i v mdlém svitu hvězd, ukázaly silně stavěného muže v postříbřené zbroji a chocholaté helmě zamorianské královské gardy. Poblíž něho ležely štít i kopí a zabralo mu jen okamžik zkoumání, aby zjistil, že byl zardoušen. Cimmeřan se neklidně rozhlédl okolo. Věděl, že tenhle muž musí být stráží, kterou slyšel procházet kolem jeho úkrytu u zdi. Uplynula jen krátká doba, přesto se za ním v tomto úseku natáhly z temnoty bezejmenné ruce a zadusily vojákův život.

Napínaje své oči v šeru, uviděl náznak pohybu v křoví poblíž zdi. Tím směrem se vrhl, svíraje svůj meč. Nevydal víc hluku, než panter kradoucí se nocí, ale přesto jej muž, kterého sledoval, uslyšel. Cimmeřan viděl matné mihnutí velkého tvaru blízko zdi a pocítil úlevu, že to byl alespoň člověk; poté chlapík rychle vyskočil se zalapáním po dechu, které znělo jako panika, a vrhl se po něm, ruce připravené sevřít, poté se však zarazil, když se ve svitu hvězd zaleskl Cimmeřanův meč. Po napjatou chvilku ani jeden nepromluvili, připraveni na vše.

"Ty nejsi voják," zasyčel cizinec nakonec. "Jsi zloděj jako já."

"A kdo jsi ty?" zeptal se Cimmeřan s podezřívavým zasyčením.

"Taurus z Nemedie."

Cimmeřan sklonil meč. "Slyšel jsem o tobě. Lidé tě nazývají princem zlodějů." Odpověděl mu tichý smích. Taurus byl vysoký jako Cimmeřan a těžší, byl břichatý a tlustý, ale každý jeho pohyb naznačoval skrytou dynamickou pružnost, která se odrážela v bystrých očích, které živě blýskaly dokonce i ve svitu hvězd. Byl bosý a nesl kotouč, který vypadal jako tenké silné lano, zauzlované v pravidelných rozestupech. "Kdo jsi ty?" zašeptal.

"Conan, Cimmeřan," odpověděl mu. "Přišel jsem najít cestu k ukradení Yarova klenotu, kterému lidé říkají Sloní srdce."

Conan cítil, že se mužovo velké břicho třese smíchy, ale nebylo to nijak posměšně.

"U Bela, boha zlodějů!" zasyčel Taurus. "Myslel jsem, že já jediný mám odvahu zkusit tuhle zlodějinu. Tihle Zamořané nazývají sami sebe zloději - pche! Conane, líbí se mi tvá statečnost. Nikdy jsem s nikým nesdílel dobrodružství, ale u Bela, pokusíme se o to společně, pokud budeš chtít."

 

Pokračování >

 

Autor: R. E. Howard, "Tiráž"

Běžná sekce: