Dokončení povídky Bohové severu ("The Gods of the North") od R. E. Howarda o Solomonu Kaneovi - druhá část ze dvou. Předchozí díl je zde.
Nepodivoval se nad zvláštností toho všeho, ani tehdy, když se objevily dvě gigantické postavy, aby mu zahradily cestu. Šupiny jejich brnění byly bílé jinovatkou; jejich helmy a jejich sekery byly pokryty ledem. Sníh pokrýval jejich vlasy; ve svých vousech měli špičky rampouchů; jejich oči byly chladné jako světla, která zářila nad nimi.
"Bratři!" zakřičela dívka, tancujíc mezi nimi. "Podívejte, kdo přichází! Přivedla jsem vám muže na zabití! Vezměte jeho srdce, které bychom mohli nechat kouřící na otcově stole!"
Obři odpověděli s řevem připomínajícím drcení ledových ker na zamrzlém pobřeží a pozvedli své zářící sekery, jak se na ně šílený Cimmeřan vrhl. Ledová čepel zazářila před jeho očima, oslepujíc ho svým třpytem, a on oplatil strašlivou ranou, která sekla do protivníkova stehna. Se zaúpěním oběť padla a v tom samém okamžiku byl Conan sražen do sněhu, jeho levé rameno bezvládné od úderu přeživšího, proti kterému mu jen Cimmeřanova zbroj stěží zachránila život. Conan viděl zbývajícího obra rýsujícího se vysoko nad ním jako kolos vytesaný z ledu, vyrýsovaný proti studené zářící obloze. Sekera dopadla, jen aby se ponořila skrz sníh a hluboko do zmrzlé země, když se Conan vrhl na stranu a vyskočil na nohy. Obr zařval a vykroutil svou čepel na svobodu, ale když tak činil, dopadla Conanova čepel. Obrova kolena se podlomila a on pomalu padl do sněhu, který zrudl krví, která stříkala z jeho zpola uťatého krku.
Conan se otočil, aby uviděl dívku stojící kousek od něj, pohlížejíc naň s hrůzou rozšířenými zorničkami, veškerý posměch zmizel z její tváře. Divoce vykřikl a z jeho meče odlétly krvavé kapky, jak se jeho ruka zachvěla intenzitou hněvu.
"Zavolej zbytek svých bratří!" zařval. "Daruji jejich srdce vlkům! Nemůžeš mi utéct-"
S výkřikem zděšení se otočila a utíkala. Teď už se nesmála, ani se mu neposmívala přes své bílé rameno. Běžela jako o život a ačkoli napínal každý nerv a sval, dokud se nezdálo, že mu puknou spánky a sníh se pro jeho pohled neponořil do rudé, utíkala mu, zmenšovala se v čarodějném ohni oblohy, až nebyla postavou ne větší než dítě, pak tančícím bílým plamenem na sněhu, poté matnou kaňkou v dálce. Ale zatínaje své zuby až mu z dásní začala téct krev, stahoval, a viděl kaňku vyrůst v tančící bílý plamen a plamen do postavy velké jako dítě; a poté běžela méně než sto kroků před ním, a mezera se pomalu zkracovala, stopu po stopě.
Nyní běžela s úsilím, její zlaté kadeře volně vlály; slyšel rychlé funění jejího dechu a viděl záblesk strachu v pohledu, který vrhla přes své rameno. Vzteklá houževnatost barbara mu dobře posloužila. Rychlost se vytrácela z jejích zářících bílých nohou, zpomalovala ve svém tempu. V jeho nezkrotné duši vyrašily pekelné plameny, které tak lehce zažehla. S nelidským řevem se k ní přiblížil, právě když se otočila s vyděšeným výkřikem a natáhla své ruce, aby ho odstrčila.
Jeho meč spadl do sněhu, jak si ji přitáhl. Její pružné tělo se prohnulo dozadu, jak bojovala se zoufalým šílenstvím v jeho železných pažích. Její zlaté vlasy vířily okolo její tváře, svým leskem ho oslepujíce; pocit jejího útlého těla svíjejícího se v jeho obrněných rukou jej dováděl k slepému šílenství. Jeho silné prsty se ponořily hluboko do jejího hebkého těla; a to tělo bylo studené jako led. Bylo to, jakoby nesvíral ženu z lidského masa a krve, ale ženu z planoucího ledu. Zkroutila svou zlatou hlavu stranou, snažíc se zabránit divokým polibkům, které se mačkaly na její rudé rty.
"Jsi studená jako sněhy," mumlal poblouzněně. "Zahřeju tě ohněm v mé vlastní krvi-"
S výkřikem a zoufalým kroucením vyklouzla z jeho paží, nechávajíc mu v jeho sevření její jediný hedvábný oděv. Uskočila a postavila se mu čelem, její zlaté kadeře v divokém nepořádku, její bělostná ňadra se zdvihající, její nádherné oči zářící hrůzou. Na okamžik stál zaražený, naplněn bázní z její strašlivé krásy, jak stála nahá proti sněhu.
A právě v tom okamžiku natáhla své paže směrem ke světlům, které zářily na obloze, a zakřičela hlasem, který bude znít v Conanových uších už navždy: "Ymire! Ó, můj otče, zachraň mě!"
Conan se vrhl kupředu, ruce natažené, aby ji uchopil, když se s prasknutím podobným lámání ledové hory celá obloha změnila v ledový oheň. Dívčino slonovinové tělo bylo náhle zahaleno v chladně modrém plamenu tak oslňujícím, že Cimmeřan pozvedl své ruce, aby si zakryl oči před nesnesitelným svitem. V pomíjejícím okamžiku se obloha a sněžné kopce koupaly v jiskřivých bílých plamenech, modrých záblescích ledového světla a mrazivých rudých ohních. Conan zavrávoral a vykřikl. Dívka zmizela. Zářivý bílý sníh ležel prázdný a holý; vysoko nad jeho hlavou se blýskala čarovná světla a hrála v mrazivé obloze, která se zbláznila, a mezi vzdálenými modrými horami znělo opakující se hřmění, jako by se gigantický válečný vůz hnal za oři, jejichž zběsilá kopyta křesala ze sněhu blesky a z oblohy ozvěny.
Poté se náhle polární záře, sněhem pokryté kopce a zářící nebesa v Conanově pohledu opilecky slily; tisíce ohnivých koulí vybuchly ve sprškách jisker a obloha samotná se stala titánským kolem, které chrlilo hvězdy, jak se točilo. Pod jeho nohama se zasněžené kopce zvedly jako vlna a Cimmeřan se zhroutil do sněhu, kde ležel nehybně.
V chladném temném univerzu, jehož slunce uhaslo už před věky, Conan ucítil pohyb života, odlišného a neurčitelného. Zemětřesení jej mělo ve svém sevření a třáslo s ním sem a tam, ve stejné chvíli třelo jeho ruce a nohy, dokud neřval bolestí a vztekem a nenatáhl se po svém meči.
"Přichází k sobě, Horso," řekl hlas. "Rychle - musíme vytřít chlad z jeho končetin, pokud má znovu vládnout mečem."
"Nechce otevřít svou levou ruku," zavrčel jiný. "Svírá něco-"
Conan otevřel své oči a pohlédl na vousaté tváře, které na něj pohlížely. Byl obklopen vysokými zlatovlasými válečníky v brnění a kůžích.
"Conane! Ty žiješ!"
"U Croma, Niorde," vydechl Cimmeřan. "Jsem naživu nebo jsme všichni mrtví a ve Valhalle."
"Žijeme," zabručel Æsir, zaměstnaný Conanovýma napůl zmrzlýma nohama. "Museli jsme si probojovat cestu skrz přepadí, jinak bychom se s vámi setkali, než bitva začala. Těla byla sotva vychladlá, když jsme dorazili na bojiště. Nenašli jsme tě mezi mrtvými, a tak jsme následovali tvé stopy. V Ymirově jméně, Conane, proč jsi vyrazil do pustin severu? Sledovali jsme tvé stopy ve sněhu po celé hodiny. Přijít bouře a zakrýt je, nikdy bychom tě nenašli, u Ymira!"
"Nezapřísahej se tak často u Ymira," zamumlal s problémy válečník, hledě na vzdálené hory. "Toto je jeho země a bůh přetrvává v horách támhle v dálce, říkají legendy."
"Viděl jsem ženu," odpověděl zastřeně Conan. "Potkali jsme Bragiho muže na pláních. Nevím, jak dlouho jsme bojovali. Já jediný přežil. Byl jsem zmámen a omdlévající. Zem přede mnou ležela jako sen. Až teď se všechny věci zdají přirozené a známé. Přišla žena a vysmívala se mi. Byla nádherná jako mrazivý plamen pekel. Když jsem na ní pohlédl, padlo na mě podivné šílenství, takže jsem zapomněl na cokoliv jiného na světě. Následoval jsem ji. Nenašli jste její stopy? Nebo obry v ledových zbrojích, které jsem zabil?"
Niord zavrtěl hlavou.
"Ve sněhu jsme našli jen tvé stopy, Conane."
"Pak je to možná tak, že jsem blázen," řekl Conan zmateně. "Neboť vy samotní pro mě nejste o nic méně skutečnější, než byla ta zlatovlasá čarodějka, která přede mnou utíkala nahá sněhy. Vždyť pod mýma vlastníma rukama zmizela v ledovém plameni."
"Blouzní," zašeptal válečník.
"Nikoli!" vykřikl starší muž, jehož oči byly divoké a podivné. "Byla to Atali, dcera Ymira, ledového obra! Na pole mrtvých přichází a ukazuje se umírajícím! Sám, když jsem byl chlapec, jsem ji viděl, když jsem ležel napůl mrtvý na krvavém poli Wolravenu. Viděl jsem jí kráčet mezi mrtvými ve sněhu, její nahé tělo se lesklo jako slonovina a její zlaté vlasy ve svitu měsíce nesnesitelně zářily. Ležel jsem a řval jako chcípající pes, protože jsem se za ní nemohl plazit. Vábí muže z těchto hrůzných míst do pustin, aby byli zabiti jejími bratry, ledovými obry, kteří pokládají kouřící rudá srdce mužů na Ymirův stůl. Cimmeřan viděl Atali, dceru ledového obra.
"Pcha!" zavrčel Horsa. "Mysl starého Gorma byla v mládí poraněna úderem meče do hlavy. Conan byl poblouzněn běsněním bitvy - podívejte, jak je jeho helma promáčknuta. Každý z těchto úderů mohl poškodit jeho mozek. Byla to jen halucinace, co následoval do pustin. Je z jihu; co ví o Atali."
"Možná mluvíš pravdu," zamumlal Conan. "Bylo to všechno podivné a zvláštní - u Croma!"
Odmlčel se, hledě na předmět, který stále visel z jeho sevřené levé pěsti; ostatní potichu zírali na závoj, který držel - útržek jemné látky, která nebyla nikdy upředena lidskou rukou.
KONEC
Autor: R. E. Howard, "Tiráž"
Běžná sekce: