Lebky mezi hvězdami III.


Závěr povídky Lebky mezi hvězdami ("Skulls in the Stars") od R. E. Howarda o Solomonu Kaneovi - třetí část ze tří. Předchozí díl je zde.

 

V tom okamžiku, na Kaneův přímý rozkaz, skočili dva svalnatí vesničané kupředu a chytili lakomce. Vykroutili dýku z jeho seschlých rukou, svázali jeho paže; zachvěli se, když jejich prsty šáhly na jeho lepkavou kůži.

Kane je vyzval, aby následovali, otočil se a vykročil, provázen vesničany, jejichž síla byla napínána do nejkrajnějších mezí při jejich úkolu nést svého vězně. Prošli bažinou a ven z ní, vydali se po málo používané stezce, která vedla přes nízké kopce a dál do vřesovišť.

Slunce klesalo k horizontu a starý Ezra na něj pohlížel svýma vyboulenýma očima - díval se na něj, jako by se nemohl vynadívat. Daleko na vřesovišti se rýsoval velký dub, jako popraviště, ne jen rozpadající se schránka. Tady Solomon Kane zastavil.

Starý Ezra se svíjel v sevření svých uchvatitelů a vydával neartikulované zvuky.

"Před více než rokem," řekl Solomon Kane, "ty, z obavy, že tvůj šílený synovec Gideon by mohl říct lidem o tvých krutostech na něm, jsi ho přivedl z bažin po té samé stezce, po které jsme kráčeli, a v noci ho zde zavraždil."

Ezra se zkroutil a zavrčel.

"Nemůžeš mi prokázat tuhle lež!"

Kane řekl pár slov hbitému vesničanovi. Mladík vyšplhal nahoru po hnijícím kmenu stromu a ze štěrbiny, vysoko nahoře, vytáhl něco, co s chřestěním padlo k nohám lakomce. Ezra s hrozivým výkřikem ochabl.

Předmětem byla lidská kostra, hlava rozštěpená.

"Ty - jak jsi to věděl? Jsi Satan!" zadrmolil starý Ezra.

Kane složil ruce.

"Věc, se kterou jsem bojoval minulou noc, mi to pověděla, když jsme se potáceli v boji, a já ji následoval k tomuto stromu. Protože přízrakem je Gideonův duch.

Ezra znovu vykřikl a začal s sebou divoce trhat.

"Tys to věděl," řekl Kane pochmurně, "věděl jsi, jaké věci způsobily tyto skutky. Bál jsi se ducha bláznova a to je důvod, proč jsi se rozhodl nechat jeho tělo na vřesovišti místo jeho ukrytí v bažině. Neboť jsi věděl, že ten duch bude strašit na místě své smrti. Byl šílený za života a ve smrti nevěděl, kde najít svého vraha; jinak by přišel do tvé chatrče. Nenenávidí jiného člověka než tebe, ale jeho zmatený přízrak nedokáže rozeznat jednoho člověka od druhého, a tak zabíjí všechny, neboť jinak by mohl nechat svého vraha uniknout. Ale on tě pozná a bude odpočívat v pokoji už navždy. Nenávist stvořila z jeho ducha pevnou věc, která může rvát a zabíjet, a ačkoli se tě za života hrozně bál, ve smrti už se tě nebojí vůbec."

Kane se zarazil. Pohlédl na slunce.

"Všechno tohle mám od Gideonova přízraku, v jeho bědování, šepotu a jeho vyřvávaných tajemstvích. Nic než tvá smrt neupokojí tohoto ducha."

Ezra poslouchal v bezdechém tichu a Kane vyslovoval slova o jeho zatracení.

"Těžká věc to je," řekl Kane pochmurně, "odsoudit člověka k chladnokrevné smrti a takovým způsobem, jaký mi vyvstává na mysli, ale ty musíš zemřít, aby ostatní mohli žít - a Bůh ví, že si zasloužíš smrt."

"Nezemřeš na oprátce, kulkou nebo mečem, ale v pařátech toho, kterého jsi zabil - neb nic jiného jej nenasytí."

Za těchto slov se Ezrova mysl rozpadla, jeho kolena se podlomila a on padl prosící a řvoucí o smrt, žadonil, aby jej spálili na místě, stáhli ho zaživa z kůže. Kaneova tvář byla nehybná jako smrt a vesničané, jejichž strach rozohňoval jejich krutost, přivázali ječícího ubožáka k dubu a jeden z nich ho vybídl, aby se srovnal s Bohem. Ale Ezra neodpověděl, ječel vysokým pronikavým hlasem v nesnesitelné monotonii. Vesničan chtěl lakomce udeřit do tváře, ale Kane ho zastavil.

"Nechte ho vyrovnat se Satanem, protože s tím se spíše setká," řekl puritán chmurně. "Slunce už zapadá. Povolte jeho provazy, aby se s temnotou dokázal osvobodit, neboť je lepší potkat smrt svobodný a zbavený pout, než uvázaný jako obět."

Když se otočili, aby ho opustili, starý Ezra zanaříkal, zadrmolil nelidské zvuky a poté utichl, pohlédl na slunce s hrůzným důrazem.

Odcházeli pryč přes vřesoviště a Kane naposledy pohlédl na groteskní postavu přivázanou ke stromu, zahlédl nejasné světlo jako velkou houbu rostoucí u kmene. A náhle lakomec strašlivě zařval:

"Smrt! Smrt! Jsou tady lebky mezi hvězdami!"

"Život byl pro něj moc dobrý, neboť byl drsný, hrubý a zlý," povzdechl si Kane. "Možná má Bůh místo pro takové duše, kde je oheň a oběť mohou očistit od jejich poskvrny stejně jako plamen očišťuje les nebo houbovité věci. Byť mé srdce je z toho těžké."

"Ne, pane," promluvil jeden z vesničanů, "neučinil jste nic než vůli Boží a jen dobro může povstat ze skutků této noci."

"Nikoliv," odpověděl Kane ztěžka. "Nevím - nevím."

Slunce zapadlo a noc se šířila úžasnou rychlostí, jako kdyby se velké stíny vyvalily z neznámého vzduchoprázdna, aby zakryly svět vlekoucí se temnotou. Skrz hlubokou noc se ozval příšerný zvuk a muži zastavili a dívali se zpět cestou, kterou přišli.

Nic nebylo vidět. Vřesoviště bylo oceánem stínů a vysoká tráva okolo nich se ohýbala v dlouhých vlnách, než slabý vítr prorazil mrtvolné ticho bezdechým mumláním.

Poté daleko od nich rudý kotouč měsíce povstal nad vřesoviště a na okamžik se proti němu rýsovala černá silueta. Nějaký přízrak přelétl přes tvář měsíce - sehnutá groteskní věc, jejíž nohy se zdánlivě jen zřídka dotýkaly země; a kousek za ní se pohybovala jiná věc jako létající stín - bezejmenná beztvará hrůza.

Na moment se závodící dvojice jasně vyrýsovala proti měsíci; poté se spojila do jedné nepopsatelné beztvaré masy a zmizela ve stínech.

Daleko na vřesovišti zazněl jediný výkřik hrůzostrašného smíchu.

KONEC

 

Autor: R. E. Howard, "Tiráž"

Běžná sekce: